Střípky z dějin

Knihovna ostrovské piaristické koleje a putování Ostrovského kodexu

Piaristická kolej v Ostrově, založená ve druhé polovině 17. století Annou Magdalenou z Lobkovic, vévodkyní Sasko-Lauenburskou, vlastnila bohatou knihovnu. Její základ získal před rokem 1650 manžel zakladatelky, vévoda Julius Jindřich Sasko-Lauenburský, od Franze Gottfrieda Troila, sběratele rukopisů a starých tisků a císařského rady tyrolsko-slezského původu. Nejcennějším fondem sbírky byly vzácné prvotisky a rukopisné notové materiály. Nelze opomenout ani přepis starší latinské legendy o svaté Hedvice, označovaný jako „Schlackenwerther Codex“ (Ostrovský kodex) nebo jako Hedvičin kodex vévody Ludvíka I. z Lehnice a Břehu z roku 1353.

Příběh o putování Ostrovského kodexu začíná v poslední třetině 14. století ve slezském Břehu, kde byl na přání vévody Ludvíka I. uložen v klášteře sv. Hedviky. Po zrušení kláštera v 16. století bylo v jeho areálu zřízeno gymnázium, v jehož knihovně našel kodex své místo na dalších téměř sto let. V roce 1630 si kodex z břežského gymnázia vyžádal vévoda Jan Kristián Břežský, aby umožnil kanovníkovi a biskupskému sekretáři Johannu Friedrichovi Breinerovi jeho prohlédnutí. Z rukou Breinera se pak kodex dostal do sbírky Franze Gottfrieda Troila a od něj, jak již bylo zmíněno, přešel kodex i s dalšími vzácnými svazky do majetku vévody Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského.

Po smrti Julia Jindřicha získala knihovnu i s kodexem jeho dcera Marie Benigna Franziska, provdaná za Ottavia Piccollomini, hraběte z Amalfi, známého vojevůdce třicetileté války.  Po smrti Marie Benigny, která knihovnu dále rozšiřovala (její knihovna je v odborné literatuře známá jako knihovna Troilo-Piccolomini), byla knihovna v roce 1701 předána piaristům v ostrovské klášterní koleji. Aby bylo zřejmé, od koho knihy pocházejí, vepsali piaristé do knih právě jméno Marie Benigny.  Některé knihy nesou rovněž ex libris s monogramem MB, který byl dříve mylně považován za zkratku titulu „markrabě Bádenský“. Tím byl míněn Ludvík Vilém Bádenský, manžel Sibylly Augusty Sasko-Lauenburské, dědičky Ostrova, která byla neteří Marie Benigny. 

Bohatou knihovnu ostrovské piaristické koleje i s veškerým vzácným fondem pak v roce 1877 (po odchodu piaristů z Ostrova) věnoval vikář provinciátu Ambrož Malý městu jako památku na piaristický řád. Bohužel v roce 1910 město knihovnu i s kodexem prodalo z velké části tehdy známému vídeňskému antikvariátu Gilhofer&Ranschburg, aby za utržené peníze vybudovalo vodovod. Jednotlivé svazky knihovny je v současnosti možné vysledovat v rozličných evropských a světových sbírkách.

Samotný Ostrovský kodex se dostal do sbírky vídeňského podnikatele Rudolfa Guttmanna, jemuž byl nacistickým režimem zkonfiskován a v letech 1938-1947 uložen ve  vídeňské Národní knihovně. Sám Guttmann emigroval před nacisty do Kanady, kam se za ním roku 1947 vypravil i jemu navrácený Ostrovský kodex. Po roce 1964 získali kodex prostřednictvím newyorského antikváře H. P. Krause do své sbírky Peter a Irene Ludwig, známí němečtí kunsthistorici, sběratelé umění a mecenáši. V roce 1983 zakončil Ostrovský kodex svoji pouť v J. Paul Getty muzeu v Malibu (Kalifornie, USA), kde v současné době patří k nejvýznamnějším mistrovským dílům tamní rukopisné sbírky.

Piaristická kolej v Ostrově (a její peripetie)

Na samém konci roku 1665 rozhodla vévodkyně Anna Magdalena Sasko-Lauenburská postavit piaristickou kolej v místě vedle pohřební kaple založené před několika lety jejím zesnulým manželem Juliem Jindřichem Sasko-Lauenburským. Posláním piaristického řádu byla zejména pedagogická činnost a piaristé tedy v Ostrově měli pečovat o výchovu a vzdělávání mládeže z města i okolí. Nezanedbatelná byla také funkce katolické školy jako prostředku upevňování katolictví a omezování vlivu luteránských škol v nedalekém Sasku.

Zakládací listina koleje pro 12 otců piaristů byla vyhotovena v květnu roku 1666. Téhož roku začala výstavba a do Ostrova přišli první tři řeholníci. Samotná výuka pak začala v roce 1670 (to v Ostrově bylo již všech 12 piaristů), i když stavba ještě nebyla zcela hotová. Až do roku 1777 měla ostrovská klášterní škola následující uspořádání: Německá přípravná škola se skládala ze tří tříd (legentes, scribentes, arithmetistae) a jejím úkolem bylo zdokonalit žáky ve čtení, psaní a počtech. Navazující škola latinská (gymnázium), připravující žáky na univerzitní studium, se skládala ze šesti tříd (parvistae, principistae, gramatistae, syntaxistae, poetae, rhetores) a náplní výuky bylo kromě latiny také řečtina, dějepis, zeměpis, fyzika, matematika a jiné přírodní nauky. Velký důraz byl kladen na výuku náboženství, mravní výchovu a pěstována byla také hudba a zpěv. 

Dobu největšího rozkvětu zažila ostrovská klášterní škola v první polovině 18. století, kdy zde studovalo cca 150 – 200 žáků. Kromě žáků z Ostrova a okolí to byli i chlapci ze vzdálenějších míst (např. z Plzně a Prahy).

Školskou gymnaziální reformou v roce 1777/8 byla síť gymnaziálních škol v Čechách výrazně redukována a také ostrovská škola byla změněna na německou hlavní školu o čtyřech (později třech) hlavních třídách pro žáky ve věku 5-15 let. Počet žáků v této době klesl na cca 90.

19. století bylo pro ostrovskou klášterní školu stoletím změn (1803 obnova gymnázia, 1821 přeměna na nižší gymnázium o čtyřech gramatikálních třídách, 1850 vyklizení kláštera pro potřeby vojenského lazaretu, 1852 zánik gymnázia pro nemožnost obsadit profesorská místa, odchod piaristů, v klášteře pak pouze triviální farní škola, od roku 1858 i dívčí, 1863 obnoveno nižší gymnázium se čtyřmi třídami a hlavní škola – návrat piaristů, 1871 změna na nižší reálné gymnázium, rozšíření obecní školy na čtyři třídy, 1875 prohlášeno gymnázium soukromou školou).

Snaha přeměnit gymnázium na státní nebyla úspěšná, a protože tehdejší majitel Ostrova (velkovévoda Ferdinand IV. Toskánský) odmítl převzít další patronát nad gymnáziem, znamenalo to jeho zánik. V roce 1876 byla ostrovská piaristická kolej uzavřena a piaristé z Ostrova definitivně odešli. Budova koleje byla předána do správy města pod podmínkou, že smí být využita jen ke školským účelům.

O prázdný klášter pak projevilo zájem několik zájemců, ale až na jaře v roce 1897 byl klášter prodán kongregaci sester křesťanské lásky a ještě na podzim téhož roku zde opět začalo vyučování. Ale to už je jiná kapitola…

Panna Marie Věrná

Soška Panny Marie Věrné je jednou z dnešních dominant ostrovského klášterního kostela. I když návštěvníci tohoto kostela mohou obdivovat pouze její kopii, stojí za pozornost soška samotná i příběh originálu….

Soška Panny Marie Věrné byla vyrobena v severoněmeckém Lűneburgu, jednom z významných center pozdně gotického sochařství. Určena byla původně pro klášter v Ebstorfu, kde byla též roku 1492 vysvěcena. Ebstorf byl v té době významným poutním místem a soška Madony zde byla uctívána jako královna andělů a mučedníků. V roce 1644 přijela do Ebstorfu z Ostrova Anna Magdalena, manželka vévody Julia Jindřicha Sasko-Lauenburského, která doprovázela svého manžela na cestě po vévodství. V klášteře zahlédla sošku Madony, která se na ni – dle jejích slov – usmála. Vévodkyně si proto sošku vyprosila a převezla ji do nedalekého poutního místa Bűchen.

Po dalších deseti letech odvezla vévodkyně sošku do Ostrova, kde našla své místo nejprve v zámku, posléze v  rodové pohřební kapli sv. Anny a nakonec v nově vybudovaném klášterním kostele Zvěstování Panny Marie, kde byla soška umístěna u bočního oltáře. Lidé přicházeli k Madoně s žádostí o vyslyšení svých proseb a zejména v době morové epidemie v roce 1680 sem putovalo mnoho poutníků s prosbou o pomoc, přinášely svíce a z vděčnosti také další dary. Také Sibylla Augusta Bádenská, prosila Madonu o pomoc v roce 1691, když její manžel Ludvík Vilém Bádenský bojoval v Uhrách proti Turkům. Po jeho vítězství byl v klášterním kostele zřízen nový postranní oltář sv. Jana Nepomuckého (zvaný též záslibný), na němž našla soška Madony své nové místo.

V 18. století získala soška své současné jméno – Panna Marie Věrná (Maria Treu). Návrh přišel od generálního představeného piaristů, který v roce 1726 v ostrovském klášterním gymnáziu založil mariánské bratrstvo nazvané stejným jménem. Od roku 1750 byla soška umístěna již na hlavním oltáři a označení „Panny Marie Věrné“ se přeneslo i na celý klášter s kostelem, který se tak stal známým poutním místem v oblasti Chebska a Krušnohoří. Poté, co piaristé klášter opustili, pečovaly o sošku Sestry křesťanské lásky, které v klášteře vedli dívčí penzionát. Po 2. světové válce musely sestry Ostrov opustit, klášter byl zabrán armádou a soška byla přemístěna na hlavní oltář ostrovského farního kostela sv. Michaela, kde zůstala dodnes.

Do klášterního kostela se po jeho obnově a znovuotevření v roce 2007 vrátila kopie sošky Panny Marie Věrné, kde opět shlížela na kostel a jeho návštěvníky z hlavního oltáře. Tam se nachází i v současnosti.