Johann Caspar Ferdinand Fischer

Barokní hudební skladatel Johann Caspar Ferdinand Fisher pocházel z Krásna u Horníka Slavkova (Schönfeld), kde se narodil 6. září roku 1656. S jeho jménem se pak setkáváme až na notovém zápisu hymnu "Deus tuorum militum", který se zachoval v hudebním archivu další z českých piaristických kolejí ve Slaném. Jako skladatel je na něm s datem 1680 uveden "Fischer Rhetore Slakowerdensi", tedy žák poslední třídy ostrovského piaristického gymnasia.

Jde-li o pozdější přepis či končil-li Fischer svá středoškolská studia teprve ve čtyřiadvaceti letech, zůstává zatím nejasné, jako ostatně mnohé z jeho života. A to přes to, že se jeho biografií a tvorbou zabývá řada hudebních vědců už od konce 19. století. U ostrovských piaristů se Fischerovi dostalo všestranného hudebního vzdělání, hrál na housle, cemballo i varhany a zřejmě brzy sám komponoval. Příležitostí byla jak účast studentů na hudebním doprovodu bohoslužeb, tak zbožné hry či koledování o Vánocích a Velikonocích. Pravděpodobně vypomáhali studenti i při vévodských slavnostech, v zámecké kapele Julia Františka Sasko- Lauenburského. Fischer měl tak zřejmě možnost setkávat se zde s hudebníky profesionály.

Další zkušenosti mohl získávat díky živým kontaktům ostrovské vrchnosti s pražským prostředím i u hudbymilovných Lobkoviců na Roudnici a Jezeří, k nimž vévodu poutaly příbuzenské vztahy. V zápisech o svatbě sasko- lauenburských princezen v roce 1690 je už Fischer uváděn jako dvorní kapelník. Z let 1691-1715 se zachovaly četné skladby, jak v notových zápisech, tak v záznamech hudebních inventářů a piaristů, křížovníků, cisterciáků a premonstrátů na mnoha různých místech Čech a Moravy. Jde především o mše a chrámové skladby, pro varhany, větší tělesa i zpěv, ale také o skladby světské, komponované pro zámecké slavnosti.

Johann Caspar Fischer se v Ostrově domohl zajištěného postavení, oženil se tu a zakoupil dům. Blahobyt Fischerovy rodiny zvrátilo přesídlení princezny Sibylly Augusty, provdané za markraběte bádenského do nově založeného sídelního města Rastattu v roce 1705. Jako kapelník, skladatel, sbormistr rastattského piaristického gymnasia a učitel hudby markraběcích dětí tam byl povolán teprve roku 1715. Oněch deset let, kdy Fischer živil svou početnou rodinu jen příležitostnou hudbou v kostele a učitelskou činností, bylo pro něho jistě obdobím mnoha existenčních potíží. O působení Johanna Caspara Fischera v Rastattu (1715-1746) se nezachovaly téměř žádné doklady, ani notový materiál. Bádenští rokem 1771 v mužské linii vymřeli a při následných majetkových přesunech zřejmě mnoho písemností vzalo za své. Naposledy se Fischerovo jméno objevilo v rastattské matrice zemřelých, a to k 27. srpnu 1746. Johann Caspar Ferdinand Fischer, nazývaný také "bádenským Bachem", je současnými hudbovědci označován jako "nejvýznamnější německý mistr klavírní suity mezi Frobergerem, Johannem Sebastianem Bachem a Georgem Friedrichem Händlem, kteří znali jeho skladby, což dokládají četné přejímky tématické a strukturální povahy. Je patrně prvním, kdo přenesl formu orchestrální suity do klavírní podoby". Jeho díla jsou dodnes hrána, vycházejí z nich i ostrovské městské fanfáry. V roce 1998 byl Johannu Casparu Fischerovi odhalena pamětní deska na pohledové zdi zámeckého parku.

Josef Loschmidt

Universitní profesor fyziky a chemie na vídeňské universitě, uznávaný dnes jako jeden ze zakladatelů atomové fyziky, se narodil 15. března 1821 v Počernech u Karlových Varů. Vyrůstal ve velmi chudé rodině a jenom díky zájmu místního učitele a faráře, který vzbudil svým mimořádným nadáním, mohl v letech 1833- 1837 studovat na piaristickém gymnasiu v Ostrově. Vyšší gymnasiální studium dokončil v Praze, kde pak absolvoval filosofickou fakultu německé Karlovy university. Ve studiu pokračoval od roku 1842 na universitě a polytechnice ve Vídni, v oborech filosofie, matematika, fyzika, geologie a chemie a získal zde už o rok později doktorát. Všestranné zájmy, intenzívní studium i osobní založení - tíhnutí k exaktnímu experimentu - předurčovaly Josefa Loschmidta k vědecké práci. Z existenčních důvodů však musel více než deset let působit v několika chemických továrnách, také v Brně. V roce 1856 dostal konečně učitelské místo ve Vídni a mohl se vrátit ke své vědecké práci. Ještě téhož roku předal vídeňské Akademii věd práci, jejímž výsledkem bylo tzv. Loschmidtovo číslo, konstanta, která udává počet molekul v krychlovém metru ideálního plynu za normálních fyzikálních podmínek (n = 2,687.1025 m-3 ), předpoklad pro teorii o pohybu plynů. V roce 1861 následoval návrh kruhové struktury - prstencovitého uzavření atomů ve sloučeninách uhlíku, velmi blízký vzorci, užívanému současnými chemiky. Postupně získal Josef Loschmidt hodnost řádného profesora fyzikální chemie (1872) a v letech 1877-1888 děkana filosofické fakulty vídeňské university. Kromě fyziky a chemie se zabýval také elektrodynamikou, mechanickou teorií tepla, optikou a krystalografií. Josef Loschmidt zemřel ve Vídni 8. července roku 1895. Loschmidtovo číslo bylo publikovaným a uznávaným objevem už za autorova života. Teprve před několika lety byl však Josef Loschmidt uznán a rehabilitován také jako autor převratného objevu v oboru chemie - zjištění, že atomy uhlíku mají schopnost tvořit molekuly vzájemnou řetězovitou vazbou, schopnost, která je jednou z hlavních podmínek života na zemi. Teprve v posledním desetiletí 20. století byl zhodnocen dosah a význam objevu, který Josef Loschmidt publikoval velmi skromným způsobem už před více než sto třiceti lety, v roce 1861. Statě o něm publikovaly odborné časopisy anglické, americké a posléze i naše. Ke stému výročí Loschnidtova úmrtí (1995) se ve vídeňském rozhlase konalo symposium o jeho díle nazvané "Zrození moderní chemie". Zúčastnilo se jej dvanáct vědeckých pracovníků z Anglie, USA, Rakouska a Německa, také zástupce Masarykovy university v Brně. V roce 1936 byla umístěna pamětní deska, uvádějící Loschmidtovo číslo na Loschmidtově rodném domě v Počernech. Druhá má být Josefu Loschmidtovi odhalena k padesátému výročí Gymnázia v Ostrově 4. října 2003 na budově bývalé piaristické koleje, v místě, kde začala první etapa jeho cesty ke geniálním objevům.

Zita Kabátová

Jednou z významných osobností, které prošly klášterní školou v Ostrově, je známá česká herečka Zita Kabátová. Pro dokumentaci jejího pobytu v Ostrově jsme si vypůjčili text z její autobiografie.

Mamičce bylo dvacet, když jsem přišla na svět, ale bohužel trpěla Addisonovou nemocí. Dneska by to nebyl žádný problém, ale tehdy si s ní lékařská věda ještě nevěděla rady. Tato choroba vzniká, když imunitní systém silně poškodí kůru na obou nadledvinkách. Chybí při ní kortikoidy i aldosteron a musejí se dodávat organismu formou léků. Jenomže ty tehdy nebyly, a tak mamičku stála tahle nemoc život.

Já si ji v posledních letech moc neužila, protože tatíček mě poslal do německého kláštera, abych se konečně pořádně naučila německy. Německy jsem se učila léta, nejdřív ve škole v Josefské ulici, kde jsem se učila celkem dobře, ale když jsem přešla do gymnázia, už to bylo poněkud horší. Možná jsem byla i trochu drzá a hodně jsem hřešila na svoji dobrou paměť. Učila jsem se lehce, některé básničky umím i dnes. Později se mi to velmi hodilo při učení se rolí. Jenomže když jsem dostala na vysvědčení pětku z němčiny, z kvarty jsem jela do kláštera.

Tam jsem se německy opravdu naučila, dokonce jsem složila univerzitní zkoušku, ale mamičku jsem viděla v posledních chvílích jejího života málo. Škola byla v Schlagenwertu, dnešním Ostrově nad Ohří. Tamní klášterní škola, kterou vedly řádové sestry, byla vyhlášená. Sestry byly vzdělané a zásadně na nás mluvily cizími jazyky. Pouze jedna z nich byla Češka, ale ani ta s námi česky nemluvila.

Dva roky klášterní školy postaví člověka do latě. Šla jsem tam v šestnácti a mamička mi umřela v osmnácti. Takže jsem složila univerzitní zkoušku a pak jsem ze školy odešla, protože tatíček potřeboval, abych mu vedla domácnost. Nicméně na tyhle dva roky jsem nikdy nezapomněla. Nejen proto, že jsem tam navázala přátelství na celý život, ale také jsem se tam naučila spoustu užitečných věcí. Například šít nebo poznat přírodu. Od té doby umím malovat na porcelán a hlavně míchat barvy, což není jen tak, protože v peci při vypalování se barvy mění. Malovat jsem se učila také v Praze, s kamarádkou jsme docházely k paní profesorce Prelové, která nám hodně z malování objasnila, hlavně nám pomohla uvolnit fantazii, což je při malování hodně důležité. Malovat na porcelán je obrovské dobrodružství, protože člověk nikdy neví, jak bude malba po vytažení z pece vypadat. Ale jinak znalost  němčiny mi později moc radosti nepřinesla. V rámci Pragfilmu jsem pak za okupace musela točit v německých filmech, protože s univerzitní zkouškou z němčiny jsem nemohla tvrdit, že tento jazyk neovládám. Ty filmy byly sice jenom dva, přesto mi život pořádně a na léta zkomplikovaly.

Karel Fischer

(* 21.4.1757 Hroznětín; + 22.1.1844 Praha). V letech 1769–1778 studoval na ostrovském piaristickém gymnáziu. Jako nadaný, avšak chudý student se měl na přání otce stát duchovním a v listopadu 1778 přišel proto do Prahy. Teologické studium však nezahájil a sedm následujících let se živil domácí výukou dětí.

Koncem r. 1778 se seznámil s hebrejským cenzorem a emeritním univerzitním profesorem hebrejštiny, exjezuitou Leopoldem Tirschem (1733–1788), u kterého se soukromě začal učit hebrejsky. Během devítiletého studia si osvojil vynikající znalost hebrejštiny, aramejštiny, rabínského jazyka a židovské němčiny a začal postupně cenzorovi pomáhat s jeho úřadem. Roku 1781 Tirsch prosadil, že byl Fischer oficiálně uznán hebrejským adjunktem. Nebyl mu však za to přiřčen žádný plat a mladík se tak dostal do tíživé existenční situace. Po smrti cenzora Tirsche v listopadu 1788 jmenovaly zemské úřady Fischera provizorním hebrejským cenzorem a překladatelem a 24. června 1789 byl do tohoto úřadu jmenován definitivně. Tíživou existenční situaci, ve které se Fischer ocitl, vyřešil teprve Karel Rafael Ungar, který mu r. 1785 nabídl práci v tehdejší c.k. Univerzitní knihovně v Praze. V květnu nastoupil jako praktikant a v červenci byl jmenován knihovním sluhou. Fischer nastoupil do knihovny na nejnižší systemizované místo a postupně se vypracoval do vyšších pozic. Bibliotekářem se však nikdy nestal, ač byl v letech 1825–1828 pověřen řízením knihovny.

Zpočátku se v knihovně věnoval především zpracování listin klášterů zrušených Josefem II. v letech 1782–1789. Kolem šesti tisíc listin uvedl do lepšího chronologického pořádku a řadu z nich opsal. Velké množství jiných listin nechal svázat do konvolutů, jež zpřístupnil v sále rukopisů. Do roku 1995 se zachovalo několik Fischerových soupisů a kartoték ke klášterním listinám. Jako knihovník se Fischer podílel především na přípravě oborových katalogů ke knihovnímu fondu, jež obsahovaly abecední seznam knih daného oboru a sloužily čtenářům k vyhledání knihy. Vzhledem ke svým jazykovým znalostem vytvořil zejména katalogy orientálních knih, orientálních pojednání či anglických a španělských tisků. Nemalé byly Fischerovy zásluhy o uspořádání knihovní registratury a vůbec o vedení úředních knih. Největší akcí, kterou Karel Fischer uskutečnil v době,  když byl jako kustod pověřen řízením knihovny, byla aukce duplikátů, jež vynesla částku přes dva tisíce zlatých. Katalog k aukci vydal hebrejský tiskař M. I. Landau. Jako zaměstnanec knihovny a hebrejský cenzor a překladatel pro celé Čechy v jedné osobě byl Fischer i na dobové poměry nadstandardně zatížen a jeho pracovní tempo bylo vysoké.

Zdroj: Sdružení knihoven ČR

Dr. Karl Josef Heidler / 1792-1866

Sokolovský rodák, student ostrovského piaristického gymnázia, lékař a zakladatel moderní balneologie. (více naleznete na http://hamelika.wz.cz/h01-07.htm)